Svatý, svatý, svatý – a co s tím jako mám dělat?

Toto je přepis přednášky o. Vlastimila Kadlece OMI, která zazněla v rámci večera Jsme svatí (?) dne 22. listopadu 2018.

Přijde pán do hospody a ptá se: „Kde tady máte takové ty žíněnky?“ – Hospodský na to říká: „Tady jste v hospodě, tady žádný žíněnky nemáme.“ – A on na to: „Ha! A kde tady máte činky?“ – „Vždyť vám to říkám, že jste v hospodě! My tady žádný činky nemáme.“ – „Aha. A takové ty stroje na posilování bicepsů, ty máte kde?“ – „Vždyť už jsem Vám to říkal, tady jste v hospodě, my tady tyhle věci nemáme.“ – A on se tak usměje a řekne: „Tak sem hoď jedno pivo, ale, Pane Bože, ty víš, že jsem se snažil.“

Proč to říkám? Protože každý z vás sem na toto setkání s řeholníky přišel s nějakými představami o tom, co se tady bude dít. Jako ten chlap. Už máte možná přesně nalajnované, jak to bude vypadat. Chci vás teď poprosit, abyste svou představu odhodili a nechali se opravdu překvapit. Prostě se nechte překvapit!

Téma mého zamyšlení v sobě nese dva problémy: problém svatosti, protože o ní máme často stereotypní představu, a problém, jak to máme udělat. Nejdříve ke svatosti. Naše představa svatosti je opravdu prapodivná. Je to dané asi tím, že se velmi často setkáváme (možná každou neděli) s vyobrazením svatých, které je opravdu prazvláštní. Představte si sochy našich svatých, jak je známe z kostelů. Takoví jsou tedy světci! To znamená: strnulé postavy, sepnuté ruce, bledé až modré tváře (to je zvláště u sv. Terezičky z Lisieux) a potom – to je hlavně naprosto neoddiskutovatelný projev svatosti – oči „v sloup“. Toto je představa svatosti, kterou nasáváme a kterou si v sobě nějakým způsobem neseme.

Obvykle máme morální představu svatosti: Svatý je ten, kdo je mravně dokonalý. Z toho pak vyplývá otázka: jestli mám být svatý, tak co mám tedy dělat? Protože naše svatost se odehrává v rovině dělání – ne? Neboť svatý budu tehdy, když budu některé věci dělat a – u nás katolíků – hlavně některé věci nedělat! Ale to je taky špatná představa svatosti.

Vezměte si ten známý úryvek o bohatém mladíkovi, který přichází za Ježíšem. Najdete ho ve všech synoptických evangeliích (Matouš, Marek i Lukáš). Přichází za Ježíšem a říká: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl život věčný?“ Život věčný, to je něco, na co všichni čekáme a po čem všichni toužíme. Je to život v plnosti, je to život ve štěstí, Ježíš tomuto štěstí říká blahoslavenství. Blažený život, to je život svatý. Svatost je plnost života. Jediný svatý je Bůh a Bůh je ten Věčný a Živý. Protože on nemůže nebýt a nežít.

A i zmíněný mladík, který přichází za Ježíšem, má tuto prapodivnou představu svatosti a říká: „Co mám dělat, abych byl svatý?“ A Ježíš přistoupí (jako úžasný učitel) na jeho hru. Ježíš začíná s člověkem vždycky tam, kde ten člověk v danou chvíli je. To je velmi důležité. Začíná s ním právě v té situaci, ve které se dotyčný člověk nachází. Nechce od něj krok nebo pět kroků dopředu.

Anebo jindy řekne zase Zacheovi: „Potřebuji se zastavit u tebe doma. Slez z toho stromu!“ A pak spolu jdou, je hostina… a pak Zacheus řekne: „Hele, všechno, co mám, co jsem nakradl, vrátím.“ Ale kdyby mu Ježíš řekl: „Podívej, nejdřív to vrať, a pak se můžeme spolu bavit“, tak na tom stromě Zacheus trčí dodneška.

Takže i s mladíkem Ježíš začíná tam, kde ten člověk právě je. Tak dobře: znáš přikázání? A Ježíš vyjmenovává přikázání. Začíná zajímavě, protože začíná přikázáními, která jsou až v druhé části: nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivého svědectví. Jako by tím chtěl říct, že ta svatost, plnost života, štěstí ani moc nezávisejí na tom, jak věříme, ale možná jak milujeme. Mladík se na něj podívá a říká: „Mistře, tohle jsem zachovával od svého mládí.“ Čeká, že mu Ježíš řekne: „Jsi borec. A poplácá ho po ramenech. Jsi svatý.“

Ale pojďte do hloubky. Já tomu klukovi věřím. Věřím mu, že se snažil. Nebyl to farizeus, nebyl to pokrytec, on se opravdu snažil dodržovat zmíněná přikázání. Věřím tomu! Tady nám to ale ukazuje něco strašně důležitého: ukazuje nám to, že abych byl svatý, abych měl plný život, abych byl šťastný – v biblickém slova smyslu –, tak jen nestačí dodržovat desatero. Nestačí dodržovat přikázání! To mě svatým ani šťastným, ani plně živým neučiní. Také by to bylo divné. Víme z Bible, že Hospodin říká, že on jediný je svatý. Kdyby svatost záležela na dodržování přikázání, tak on bude svatý, protože dodržuje desatero. To je hloupost! Takže vidíte, není to tak jednoduché.

Co mám dělat, abych byl svatý? V první řadě NIC. Protože jediný svatý je Hospodin. A jestliže já jsem svatý, a všichni, jak tady jsme, jsme svatí, tak jenom proto, že nás Hospodin posvětil. Svatost je v první řadě dar. Jak už to v křesťanství bývá, rovina ontologická předchází rovině etické. Používám tato „divná“ slova, protože je to důležité. Pár slov, která musíte umět. Prostě první je vždycky rovina bytí! A teprve potom rovina dělání. Je to jednoduché: nemohu nic dělat, když nejsem. Vím, že je to primitivní, ale velmi často na to zapomínáme.

Svatost si nedobudu! Já ji dostávám – ve křtu, v dalších svátostech a jinými způsoby. A to je ta první svatost. Pozor, tohle je opravdu klíčové a opakuji to všude, kudy chodím; protože jsem konvertita, tak jsem se s tím nějak setkal. Nejsem dobrý, nesnažím se dělat dobré skutky proto, aby mě Bůh miloval. Ale snažím se dělat dobré skutky a žít dobrý život, protože mě Bůh miluje. Stejné je to se svatostí! Chápete? Bůh mě nemiluje proto, že jsem svatý. On to nepotřebuje. A to je důležité i pro naši svatost. Prostě rovina ontologická je vždycky na prvním místě; Boží primát, chcete-li, vždycky předchází mé skutky. Sv. Pavel v listu Korinťanům píše členům církevní obce v Korintu, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši, a tedy povoláni do stavu svatých. Byli posvěceni a byli povoláni. Pasivum, dvakrát trpný rod. Pro křesťanství je vždycky na prvním místě pasivum. Vždycky! A já se na to pasivum snažím odpovídat svým životem; ale vždycky je nejdřív pasivum. Nejdřív je trpný rod, protože jsem vždycky obdarován jako první.

Papež František říká úžasnou věc: Svatost znamená dovolit Bohu, aby mi psal můj životní příběh. To je přesně ono. Dovolit Bohu, aby psal můj životní příběh.

Svatost je něco, co existovalo jako koncept už ve starověku. Je to zajímavé, pro mě klíčové. Ve starověku, před Ježíšem, byly označovány za svaté, hagios, tři kategorie lidí: hrdinové, kněží a básníci. Už jen z toho výčtu je jasné, že tady u těchto tří skupin lidí s morálkou těžko uspějeme. Hrdinové, básníci a kněží. Co měly tyto tři kategorie společného? Proč byly označovány tyto tři kategorie za svaté? Oni totiž do toho obyčejného, normálního života vnášely něco navíc. Hrdina je ten, kdo se ocitá v nějaké situaci, zasáhne do ní, a ta situace nabírá úplně jiný směr. Je to někdo, kdo vnáší něco nového, něco navíc v konkrétní situaci. Kněz je ten, u něhož to „navíc“ je oběť (i u starověkých kněží). Oběti jsou něco, čím se komunikuje s božstvem. Je to komunikace mezi tím, co je profánní, světské, a co je posvátné. Právě to vnáší kněz do normálního, obyčejného života. Něco navíc. A básník? Básník nejenže vytváří emoce, ale básník také spojuje slova, která bychom nikdy nespojili. On dokonce vytváří novou logiku, novou mentalitu, protože spojováním slov spojuje i věci, na které jeho slova odkazují. Básník je poeta, to znamená tvůrce. On tvoří něco víc, co vkládá do našich obyčejných všedních životů. Jestli je něco svatost, tak je to něco navíc v našich životech. Je to prostě něco navíc, co vstupuje do naší všednosti, do naší obyčejnosti, do naší normálnosti a co jí dává chuť, co jí dává šmak, co jí dává vůni. To je svatost. A to je něco úplně jiného než onen navyklý obraz světců z našich kostelů. To jsou jenom sochy. Odpovídají době svého vzniku. Ale svatí byli, jsou a budou ti, kdo do života vnášejí něco navíc. A mně se hrozně líbí tahle představa svatosti. Kéž by bylo vidět, že jsme se setkali v našem životě s něčím navíc, s něčím, co nám pomůže každý den, i když je všední, prožít ho naplno přes všechny naše slabosti, hříchy a morální poklesky. To se svatostí, biblickou svatostí, nemá opravdu nic společného.

Nejkrásnější definice svatosti, kterou jsem kdy slyšel, je definice od jednoho italského teologa a spisovatele: „Svatost je hrdinství spočívající v tom, že navzdory životu zůstaneš člověkem.“


Zpět